Pomoc Nepálu!

Dejme Nepálčatům šanci změnit svůj život…

Když strávíte půl roku v chatrči v „zemi nikoho“, kam nejezdí autobus, kde nemají nemocnici ani obchod a žijí (doslova) jen o rýži a vodě, nedá vám to vrátit se na Západ – a prostě zapomenout. Na přelomu let 2009 a 2010 jsem jako dobrovolnice učila angličtinu v nepálské vesnici Pudi Ghyang a po návratu založila neziskovou organizaci Nepálčata, občanské sdružení. Naše činnost ale začala už předtím, než jsme oficiální papír dostali: pěti mým žáčkům jsme umožnili studium v kvalitní soukromé škole v hlavním městě Nepálu Káthmándú. Nyní činnost rozšiřujeme a krom přímé pomoci nepálským dětem se snažíme o problémech ve Třetím světě informovat českou veřejnost.

Chcete pomoct?

Číslo účtu: 43–7142560267/0100

S mými „svěřenci“ Binou a Dipakem před chrámem Manakamana.

Říká se, že „deset mrtvých je tragédie, deset tisíc mrtvých statistika“. Takové rčení se dá bohužel dobře vztáhnout na Nepál. 90 % obyvatel této země je odkázáno na to, co si vypěstují – prakticky nepoužívají peníze. 55 % Nepálčat žije o jednom jídle denně – nebo méně. Každých patnáct minut tu jedno dítě umírá. Drtivá většina Nepálců žije v horských vesnicích bez elektřiny, nemocnice, obchodu, sjízdné cesty. Nepálské zdravotnictví má rozpočet, ze kterého jde jednomu obyvateli zaplatit čtyři aspiriny ročně!

Přesto se místní usmívají a hrdě bojují s osudem stejně jako to dělali jejich předkové před desítkami, stovkami let. Jenže narozdíl od nich už potkali bělochy a viděli je utrácet „jmění“ za jedinou večeři. Na obrázcích zahlédli naše domy, silnice, nemocnice a školy. Chtěli by žít také tak a mnozí z nich by mohli – jsou na to dost chytří, odhodlaní i pracovití. Mohli by dělat manažery, programátory nebo konzultanty a jíst rýži sklizenou stroji namísto ručních pluhů. Mohli by poznat svět, zorientovat se v globalizující se kultuře a pomoct zlepšit budoucnost své země. Smůla je, že nedostanou šanci. Narodit se ve vesnici jako Pudi Ghyang předurčuje člověka k tomu strávit tu celý život: pracovat na poli, jíst a spát, v případě žen ještě rodit a odchovat děti, z nichž se zpravidla polovina nedožije dospělosti. Občanské sdružení Nepálčata se snaží tohle změnit. Nemyslím, že bychom byli schopni spasit svět, ale ani si nemyslím, že je dobré „smířit“ se s tím, že všem pomoct nemůžeme – a tak nepomoct nikomu. Snažíme se nepálským dětem dát šanci… Děkuju všem, co nám pomáhají!

Žáčci před školou v horské vesnici Pudi Ghyang – do Káthmándů je to asi 90 km, tedy v místních poměrech celý den cesty!

Má hostitelka a její kuchyně v domě, kde jsem v Pudi Ghyang žila.