O cestování

… Když mi bylo patnáct, ocitla jsem se poprvé na poušti. Bylo to v Egyptě, slunce stálo vysoko a hrozně pálilo. Tak daleko od domova jsem byla prvně a to poznaly i mé vnitřnosti, které se proti nezvyklé stravě bouřily, jak mohly. Moc si toho z té návštěvy nepamatuju. Jen horké paprsky na tvářích, vánek ve vlasech a sněhobílý úsměv jakéhosi Araba, který se dožadoval výměny polibku za stříbrný řetízek a přitom mu vůbec nevadilo, že jsem před chvilkou za keřem smradlavě ulevovala bolestem břicha :) Tenkrát se mi ale snad napořád v hlavě uhnízdilo ono zdánlivě iracionální cestovatelské štěstí, jež někdo chápe sám od sebe a jiným ho nemá smysl vysvětlovat.

Čekání na ozbrojený doprovod nedaleko hranice s Pákistánem. (Írán, 2006)

Od té doby už jsem pár koutů světa viděla – a mnohem víc jich zbývá. V Karavanseráji, mé oblíbené arabské restauraci, vám po jídle dají vizitku, na které se píše, že i když dnes už je svět skrz naskrz objevený, pořád tu toho pro člověka spousta zbývá – aby to objevil sám pro sebe. Tak si postupně objevuji: v Indii, Íránu, Maroku, Brazílii, Keni, Nepálu… kam mě to zrovna zavane.

Příjemný způsob dopravy na Sahaře – když člověk nejede daleko! ;) (Tunisko, 2005)

Dětský sen, že „až budu velká, budu se živit cestováním a psaním“, jsem si víceméně splnila. Jenže cesty do světa přinesly nové sny a nové výzvy. Mým aktuálním projektem je občanské sdružení Nepálčata, které pomáhá dětem ze zapomenutých horských vesniček v Nepálu změnit život studiem na kvalitní soukromé škole v Káthmándú. Kdoví, co bude dál… každopádně se toho nemůžu dočkat! ;)